Když Jon Lord v devětašedesátém zkomponoval a se svou skupinou nahrál „Concerto For Group and Orchestra“, položil tím základy žánru, který dnes označujeme jako symfonický metal. Ač se orchestr občas využíval jako doplněk pro studiová alba (střípky už byly na „The Book Of Taliesyn“ a později na spoustě dalších alb, vzpomeňme slovutné „Rising“), největšího rozmachu se přeci jen dočkal až od devadesátých let. Umělců kombinujících klasiku a tvrdý rock tehdy bylo víc, nicméně na evropské scéně patřili NIGHTWISH mezi ty nejviditelnější a nejvlivnější kapely.

V jejich případě šlo navíc o kombinaci s unikátním ženským vokálem. Tuomas Holopainen se tak nejspíš cítí jako dovršitel toho, co Jon Lord před půl stoletím započal. Avšak NIGHTWISH se v období alb „Imaginaerum“ a „Endless Forms Most Beautiful“ dostali do podobného období, ve kterém byli RHAPSODY o dekádu dříve. Svůj projev vypilovali do posledního tónu, do nejmenšího detailu, zvukově dosáhli takřka dokonalosti, angažovali obrovský orchestr, ale na úkor čeho? Když s tím ruku v ruce nešel i ten lehký, přirozený a nenucený „songwriting“ známý z jejich prvních počinů, celá ta bombastičnost působí samoúčelně.

První dvě položky na aktuálním počinu jsou hlavně o tom posluchače zarazit hluboko do křesla mohutným orchestrálním příbojem, vlnu za vlnou. Symfonický doprovod byl součástí hudby NIGHTWISH od prvních alb, ale tam ještě plnil svou roli, doplňoval rockovou kapelu, spoluutvářel atmosféru, pomáhal s gradací. Na několika posledních albech je toho čím dál víc a všechny ty smyčce a žestě přes roli ve vyplňování mezer nabubřely natolik, až se to pomalu přehouplo a symfonický orchestr převzal hlavní úlohu. Jenže když chybí nosný motiv, ani celý ansámbl výsledný dojem nezachrání.

Na druhou stranu, není to tedy teprve teď skutečně „symfonický metal“? Ke zvukové dokonalosti mám však výhrady. Sólový zpěv (hlavně Floor) je hrozně utopený na úkor orchestrálního doprovodu. Je toho moc naráz, zvukovody jsou zahlcené. Až ve skladbě „The Day Of…“ jí lze nerušeně slyšet, jenže tam zpívá pouze sloky, které jsou vlastně jen tlumeným frázováním. Refrén je v podání dětského sboru a je to nakonec i dobrý nápad. Holopainen naverboval jednu z nejlepších zpěvaček scény, ale mimo baladické pasáže jí moc prostoru nedává. Že je zazděný zoufale nevýrazný Emppu Vuorinen, na to už jsme zvyklí, ostatně to je i jeho role v kapele od samých počátků. Citelná je ztráta Marka Hietaly, jehož hlasové partie zcela převzal Troy Donockley. Technicky mu nelze nic vyčíst, ale nemá v hlase Hietalovo charisma.

„Parfume Of The Timeless“ vyšla jako singl a volba to byla vhodná, dobře reprezentuje aktuální album. Bezvýrazná melodie je vystavěna do mohutné stavby na ploše mnoha dlouhých minut, jenže základy jsou chatrné a nezachrání je ani celý orchestr. „The Children of 'Ata“ je jednou z mála zajímavých skladeb, která má v sobě ozvuky starých dobrých NIGHTWISH. Má to solidní melodii a Floor Jansen není utopena symfonickou hradbou. S přimhouřením očí k tomu ještě mohu připočíst „Spider Silk“ nebo „Hiraeth“, ale to už se moc snažím najít nějaké pozitivum. Nakonec i tyto zprvu jednoduché písně jsou ve své druhé části rozvinuty v mohutné symfonické allegro. A až na ten patos je druhá polovina alba příliš utahaná a nezáživná.

K albu je přibalena i orchestrální verze písní. Nutno však poznamenat, že jde jen o orchestrální složku, nikoliv celé skladby. Je to beze zpěvu a rockových nástrojů. Smysl je zřejmě ten, aby si posluchač jednotlivé momenty podané klasickými nástroji mohl v klidu vychutnat. Jenže ony ty střeva takto osamoceně vyvržená úplně poslechově atraktivní nejsou, schází tomu struktura. Je to jako soundtrack k filmu bez obrazového doprovodu. Pouze „The Day Of…“ dokáže sama o sobě zaujmout pro povedené houslové partie, kde se samostatné hlasy prvních a druhých houslí pěkně doplňují (a je to lepší, než Vuorinenova kytara v originále), jenže je to zase příliš krátké.

Už ohrané rčení, že nejlepší bylo období mezi „Oceanborn“ a „Once“, zůstává i nadále v platnosti. „Yesterwynde“ stojí zcela na chvostu diskografie. Vzhledem k tomu, že Tuomas Holopainen, jak je poznamenáno v jednom přidruženém Shoutu, se asi skutečně víc vidí jako skladatel vážné hudby, to s osudem NIGHTWISH jakožto metalové kapely vidím neslavně. Jenže i skladatel vážné hudby musí mít dobré nápady a Holopainenovi se jich už nedostává na obou frontách.